Alexandr Herzen

Život / Ze vzpomínek / Myšlenky

To byl umělec, myslitel, skvělý spisovatel, člověk neobyčejně sečtělý; bystrého ducha, podivuhodný společník (ba mluvil lépe než psal) a velkolepý reflecteur. - Reflexe, schopnost udělat ze sebe hlubšího citu vlastní objekt, postavit jej před sebe, poklonit se mu a hned zase třeba se mu vysmát, v něm byla vyvinuta měrou vrchovatou.

Není pochybnosti, byl to člověk neobyčejný.

Dostojevskij o Herzenovi v Deníku spisovatelově. - První díl.

Život

Přes půl století bylo v Rusku násilně umlčováno jméno Alexandr Herzen. A vlivem toho bylo téměř neznámé i v cizině. Dnes (vydáno 1912 - pozn. vyd.), kdy se mu konečně dostalo občanského práva v ruské literatuře, jsou těžce pociťovány nedostatky životopisného a historického materiálu, který by se mohl použít k Herzenově biografii. Proto zůstávají nejlepším pramenem k poznání této velké osobnosti jeho Memoáry.

Alexandr Ivanovič Herzen se narodil 25. března 1812 v Moskvě, krátce před tím, než ji zabral Napoleon. Jeho otec, šlechtic Ivan Alexejevič Jakovlev dokazoval původ až od slovanského knížete Weidenwuta. Vstoupil do vojska, dosáhl hodnosti hejtmana, opustil službu, když Pavel I. nastoupil na trůn a odešel z Ruska na cesty po cizině. V Stuttgartě poznal Herzenovu matku Luisu Haagovou, byl jí velmi zaujat a odvezl ji s sebou do Ruska, kde zůstal již až do své smrti. S Haagovou nevstoupil v zákonný sňatek. Jeho příbuzní mu sice zazlívali, že nejen trpěl v domě nemanželského syna a „Němku“, ale považoval je i za rovnocenné členy rodiny, ale to mu málo vadilo. Byl zvláštním a originálním mužem, nestaral se příliš o mínění druhých. Snad ze šlechtické pýchy, snad také navzdory příbuzným nežli v zákonném svazku. Synu dal jméno Herzen (srdce): „Má se jmenovati Herzen, jelikož je dítětem mého srdce (maines Herzens)“. Herzenův otec najal si se svým bratrem, senátorem, s kterým se velmi dobře snášel, prostorný dům v Moskvě. V něm obklopen bohatstvím a celým vojskem sluhů a služek, vyrůstal mladý Alexandr; otec se strýcem závodili ve vyplňování hochových přání tak, že se z něho stávalo zhýčkané slabé děcko - hubené, bledé, s řídkým plavým vlasem a velkýma, temně šedýma očima, v nichž plál živý oheň a prozařoval jasný rozum. Nadán ostrou pozorovací schopností, začal brzy chápat své zvláštní postavení a podstatu poměrů. Poměry poddanské zanechaly v jeho duši trvalé stopy. Nezůstalo jeho pátravému pohledu skryto, že je nemanželským synem, což na něj učinilo mocný dojem. Nepochopil sice plně své postavení, ale cítil, že něco cizího vstoupilo mezi něj a druhé, že se mu stalo bezpráví, cítil se odstrčeným a pohaněným. Tak byl záhy puzen proti okolním poměrům, proti společnosti, přestal se cítit příbuzný svým a hledal přátele mezi osudem stiženými a odstrkovanými. Jeho vlastní bol ostřil jeho pohled na sociální bídu, kterou sám trpěl a jeho srdce stalo se citlivější pro bolest oběti společných rozporů.

Prvního vyučování se mu dostalo v otcovském domě. Hluboký vliv na něj mělo vypravování chůvy Věry Artamonovny o napoleonské výpravě do Ruska a o jejím mládí. Později bylo svěřeno vychování mladého Alexandra třem domácím učitelům. Němec Eck ho učil němčině, Francouz Bouchot francouzsky; největší vliv ne něj měl učitel ruštiny, medik Protopopov. Herzena nebylo možné přinutit k učení zpaměti, k spořádanému studiu, ale praxí a čtením lehce si přisvojil řeči, třebas žil vždy s gramatikou v nepřátelství. Zajímal se vždy o duševní smysl, nikoli o formu - tomu vycházel učitel ruštiny vstříc a knihovna Herzenova otce ho v tom vydatně podporovala. Mladý Herzen byl přímo zuřivým čtenářem, v málo letech strávil celou knihovnu, skládající se hlavně z francouzských autorů a dějepisných děl 18. století.

Při tomto domácím vychování Herzen bolestně postrádal styk s druhy, přátelství. Ale i toho se mu dostalo. Vzdálený příbuzný rodiny Herzenova otce ji jeden čas navštěvoval a bral s sebou 13-letého syna Niku, tichého, snivého, zamyšleného hocha. Herzen byl stejně starý a oba hoši se rychle skamarádili. Stalo se to při čtení Schillera, a jakási Schillerova idealita naplňuje toto přátelství. Později, když byl Herzen zmítán životními bouřemi, bylo mu přátelství s Nikou Ogarevem - skálou, na které se mohl zachytit.

Herzen byl otcem nucen k státní službě, ale touha ho hnala na univerzitu. Nesnadno přemohl odpor podivínského otce, který podle šlechtické tradice neměl příliš velký respekt k akademickému studiu a učenosti. Ale přemohl ho přece. S Ogarevem vstoupil na moskevskou univerzitu a zvolil fyzicko-matematickou fakultu, na níž se chtěl věnovat studiu přírodních věd. Moskevská univerzita byla tehdy na vrcholu rozvoje. Byla jistou měrou střediskem všeho ruského vzdělání, které bylo jako v okovech sevřeno Mikulášem I. Zde v Moskvě, stranou sídla despotova, našla pronásledovaná věda útočiště, zde se zazelenal nový, mladý život. Realistické studium nemohlo být bez vlivu na duševní vývoj mladého Herzena. Z počátku ovšem nepřevládalo. Mládež Ruska té doby nevábily tolik problémy abstraktní vědy. Jejich řešení vyžaduje mír duše a klid mysli - jedno ani druhé však tehdejší ruská studující omladina neměla. Příliš ostře vnímala kontrast mezi duševní svobodou, hlásanou vědou a zneucťujícím otroctvím, v němž vězel ruský život. Ten pocit nebylo možno odstranit. Hledala tedy útěchu ve filosofii. Ta byla tehdy v Rusku zapovězena. Ale hloubavý duch mladých našel cestu z rozpaků. Přírodovědecké přednášky sloužili za značku, pod kterou byl pašován zakázaný náklad filosofie. Byla doba romantické spekulace.

Hegel a Scheling ovládali druhy v Rusku.

Všude vznikaly kroužky, spolky, diskusní kluby, v nichž si ruská mládež vyměňovala myšlenky.

Pronikavý duševní zrak a jistý logický instinkt hnal Herzena daleko před jeho druhy. Poznal v Hegelově filosofii dějinnou moc, moderní směr v nejasném blouznění - ač se po celý život nezbavil jisté nedůvěry v tuto filosofii. Pochopil již tehdy jasně, že se ruský duch nebude cítit doma mezi abstraktními pojmy. A proto učinil rozhodný krok do politické praxe. Novým světem se mu stal Saint-Simonismus. Nové křesťanství a velká myšlenka průmyslového pokroku zde byly materiálním podkladem lidské společnosti.

Herzenův kroužek, který se obrátil k Saint-Simonismu, přijal charakter rozhodně politický a revoluční, třebas že z počátku sledoval vývoj, rozlišení se životních názorů u svých členů. Ale vševidoucí oko ruského despoty bdělo - a spočinulo také na Herzenovi. Následovala neočekávaná rána. V červenci 1833 absolvoval Herzen univerzitu disertací o dějinách Kopernikovského systému, která mu vynesla jen stříbrnou, místo očekávané zlaté medaile. Bylo v ní mnoho filosofie, málo formulek. Policie sledovala Herzenovu činnost. Zatím neměla důvod k přímému zasažení. Čtení Saint-Simona nepostačovalo. Ale kdo chce psa být, hůl si najde. Roku 1834 byl zatčen Ogarev. Několik studentů zpívalo při pitce v pozdní hodinu tehdy velmi rozšířenou posměšnou báseň na cara Mikuláše I., falešný přítel denuncoval u vrchního policejního komisaře.

Při prohlídce byly nalezeny dopisy Ogareva jednomu z účastníků. To bylo dostatečným důvodem k zakročení proti Ogarevu. Poněvadž se sním Herzen stýkal, musel být dle policejní logiky zúčastněn na „velezrádném spiknutí“. Jeho zatčení na sebe nadalo dlouho čekat. Brzy seděl Herzen ve vyšetřovací vazbě, kde zůstal až do dubna, kdy byl vynesen soudní rozsudek. Všichni zatčení prohlášeni vinnými, část z nich, mezi nimi i Herzen, byla odsouzena k smrti, ale dostala milost od cara. Trest smrti byl změněn na vypovězení do odlehlé provincie ve východním Rusku. Po životě a svobodě žíznícího jinocha čekala v divokém Peru pustota bezútěšného exilu, jehož konce nebylo možno dohlédnout.

Nespravedlivý rozsudek hluboce pobouřil šlechetnou, volnou Herzenovu přirozenost. Ale jeho silná individualita se nezlomila pod ranou osudu. Nezasloužený trest ho naučil spoléhat ještě víc na sebe sama, zocelil jeho charakter a zesílil jeho základní názory. 10. dubna opustil Moskvu, provázen slzami rodičů. Ale neodcházel s pustým srdcem. Byla v něm láska - sice nevědomá a ještě v zárodku - ale láska pro vždy.

Zamiloval se sice již jako mladý student. Bylo to však přechodné. Děvče skrývalo svoji lásku až do konce života, ale Herzen zatoužil po hlubší lásce - po souzvuku duší.

Krátce před zatčením poznal svoji novou lásku. Byla jí Natálie, jeho sestřenice, nemanželská dcera jednoho strýce. Blízká příbuzná Jakovlevů, stará kněžna, vzala k sobě děvče, které záhy ztratilo otce a matku. U kněžny ji Herzen spatřil poprvé. Z počátku sotva si všiml bledého dítěte, neodvažující ho se mluvit. V době policejního pronásledování se seznámili blíže. Navštěvovala ho ve vězení. Zde se zrodila láska. Když odcházel do vyhnanství, věděl, že našel přítelkyni na celý život, ale netušil, že v onom přátelství klíčí láska.

Odešel do Permu, kde měl k rozkazu carovu vstoupit do kanceláře guvernéra. Nezůstal tam dlouho, byl přesazen do Wjatky. Změna - nikoli zlepšení.

Atmosféra sprostoty, opovržení, filistrovství a duševní korupce ho obklopovala a rdousila mladé touhy. Mnohdy sáhl k láhvi nebo k jiné vášni, aby ho povznesla nad bahno života v provincii. Zamiloval se na čas i do vdané paní. Ale zvítězila vzpomínka na Natálii. Poznal, že ji miluje. Začalo dlouhé dopisování, kterým se vnitřní svazek mezi Natálií a Herzenem jen upevňoval.

I na jiné straně měl Herzen útěchu v poušti vyhnanství. Sympatizující duši našel ve velkém architektovi Witbergovi, který žil ve Wjatce po ztroskotání svého velkolepého plánu stavby kostela, který měl provést Alexandr I. Titánská umělcova fantazie působila sugestivně na Herzenovu mysl. Witbergovo náboženské cítění na čas strhlo i Herzena do víru mystiky. Ale život zvítězil nad mlhami záhrobí.

Herzenovo dopisování s Natálií odkryla kněžna, u níž Natálie byla. Poněvadž nenáviděla „státního zločince“, hleděla všemožným způsobem zabránit sňatku mezi Herzenem a Natálií. Lstí, tvrdostí a pronásledováním chtěla přinutit Natálii, aby si našla jiného manžela. Bylo třeba tomu zabránit. Šťastná náhoda vedla následníka trůnu, později cara Alexandra II. do Wjatky. Guvernér Tjutajev, pod nímž sloužil Herzen byl sesazen, protože následník přišel na hrozné zneužívání správy. Herzen byl přesazen na přímluvu následníka do Wladimiru, několik hodin od Moskvy.

Pro Herzena minula nejhorší doba. Nyní bylo třeba vysvobodit milovanou Natálii z drápů drakových. Vydávaje se v nebezpečí, jež by bylo horší než vypovězení do Sibiře, překročil Herzen městské hranice Moskvy. V temné noci si odvedl svoji nevěstu do Wladimiru, kde je kněz spojil. Následující období je nejšťastnější z Herzenova života. Roku 1839 se Herzenovi narodil syn Alexandr Alexandrovič, později profesor fyziologie v Lausane.

Roku 1840 byl Herzenovi dovolen návrat do Moskvy. Očekával ho zástup vybraných přátel. Kolem Ogareva se seskupilo souhvězdí nadějných mladých mužů, každý z nich talent, osobnost, výrazná individualita - budoucí vůdcové Ruska.

Slavný historik Granovski, kritik Bělinski, nepokojný Bakunin, tehdy ještě důstojník gardy, duchaplný Čaadajev, vůdcové evropského směru a zástupci slavjanofilů. Hegel byl na vrcholu slávy, velké boje o světový zákon a o otázky ruské politiky byly boje o Hegela. Dosud nenastalo rozdělení na „pravé“, „levé“, „konzervativní“ a „revolucionáře“. Dosud se sváděly boje na společné půdě filosofie. Herzen do celé věci vnesl světlo. Roztrhl filosofickou mlhu, kterou způsobili hegelianští filosofové nad skutečným Ruskem a ukázal cestu z otroctví a poddanství: bylo by nedůstojné lidí skrývat se v oblaka spekulace, když tam dole svět div nezahyne v poutech despotismu. Nyní se utvářely čáry zápasících: zde moderní evropanství, tam slovanství s romantickým, zpátečnickým blouzněním a církevní ortodoxií. Herzen se odhodlaně chopil praporu svobody a emancipace rozumu a odvážně kráčel proti všem modlám tradice a autority.

K němu se připojili Bakunin a Bělinski. Poslední odešel do Petrohradu, odkud zahájil řadou článků a kritik skvělé tažení proti všem mocnostem temnoty. Herzen ho brzy následoval. Ale dlouho v Petrohradě nepobyl. Noční hlídač přepadl a oloupil na ulici nějakého muže, Herzen nezvykl si držet jazyk za zuby a napsal o tom otevřeně svému otci. Tajná kancelář tzv. III. oddělení se vmísila v trapnou záležitost: Herzen byl pohnán k zodpovědnosti a pak poslán za trest jako „rada“ k provinciální správě do Novgorodu a postaven pod policejní dohled.

Znovu byl odsouzen na léta v duchamorné kancelářské službě. Do jeho oddělení, jehož byl šéfem, spadaly pasy, zneužití statkářské pravomoci, procesy proti sektářům a padělatelům peněz i také dozor nad osobami, jsoucími pod policejním dohledem. Tak se stalo, že Herzen musel každé tři měsíce revidovat a podepisovat zprávu policejního komisaře o sobě samém.

Z počátku své činnosti hleděl dle svých sil ulehčit los chudých a pronásledovaných. Ale jeho kompetence nesahala daleko. Vida se odsouzen k pasivnosti, znechutil si vše a žádal o propuštění. Roku 1842 mu byl přičiněním Ogareva dovolen návrat do Moskvy.

V Moskvě se poměry změnily. Místo mladíků ho přivítali dospělí muži s pevným přesvědčením. I v Herzenově poměru k jeho ženě nastala změna. V Natáliině duši vzklíčila nedůvěra Herzen sice neochvějně miloval svoji ženu, ale neuzavíral se kráse a půvabu jiných žen. Již při prvním moskevském pobytu podlehl vášni. Doufal, že Natálie odpustí a zapomene. Namáhala se ze všech sil své duše, aby zapomněla, ale nedůvěru nadobro neodstranila. Zdálo se jí, že mu nestačí, že ho nečiní šťastným. Uklidňoval ji, ale stará veselost se již nevrátila. Změnil se i poměr k starým přátelům. Ne všichni se odvážili smělého kroku z romantické krajiny absolutního k rezignované práci na tvrdé skutečnosti, jako učinili Bakunin, Bělinski a Ogarev. Mladá generace stála na straně Herzenově, získána jeho spisy, bojujícími za nový duchovní směr. Herzenovy první spisovatelské pokusy se datují ještě do romantické periody, ale teprve rokem 1842 začala jeho vlastní publicistická činnost; od té doby rostla jeho literární pověst. Ale uznání mládeže nemohlo Herzenovi nahradit duševní blízkost a sympatie přátel.

Přátelé se navzájem nešetřili. Teoretický konflikt s Granovskim byl popudem, ukázal, co již dávno dřímalo v podvědomí. Pocit ochladnutí a odcizení se zhustil ve velkou touhu: po vysněné zemi, zemi kultury a svobody, po vychvalovaném západě, kde je duch domovem. Herzen si zaopatřil s jistými obtížemi pas, rozloučil se s přáteli a poštovní vůz ho odvážel do ciziny. Kostky vrženy. Herzen nevěděl, že odchází v dobrovolné vyhnanství až do smrti.

Opustil Rusko roku 1847; měl za sebou větší půli života. Nyní naň čekala dlouhá léta hořkých utrpení, bolestných zklamání a neklidu, pouť v exilu. Cílem jeho přání byla již od dětství - Paříž. Projel rychle Kralovcem, Berlínem, Kolínem, Belgií.

Za měsíc dostihl s rodinou Paříž. První dojem byl úchvatný. Ale radost neměla dlouhého trvání. Z dálky vyhlížela Francie Ludvíka Filipa hezky. Zápas stavů se mu jevil jako zápas ideí a duchů. Nyní popatřil z blízka na nositele těch ideí, viděl vzrůstající měšťáctví. Herzenova víra byla otřesena, červ pochyb zarýval se hlouběji. Tu došly první zprávy o povstání Itálie. Herzen spěchá do Říma. Tam strávil nejkrásnější dobu exilu. Byl stržen v obdiv probuzením národa, jehož boj o národní jednotu byl bojem o svobodu. Herzen byl jako v krásném snu, upomínka na něj ho pak provází až do smrti. Zatím byla ve Francii prohlášena republika, Louis Philippe utíká. Herzen nesmí chybět nikde, kde se bojuje o statky lidstva, vrací se tedy do Francie.

V Paříži našel sice jedinou a nerozdílnou Republiku, ale také, čeho se obával: zárodek úpadku, hrozící znamení hlubokého úpadku mravního. Co zde prožil bylo ranou, která roztříštila jeho víru mládí. Ale nezlomen vyšel z pohromy. O iluzi chudší, ale zocelen - celý muž. Nebyl ušetřen ničeho: červnových bojů, triumfu Napoleona. Vedle toho byly ničím rány osudem zasazené. Napoleonské policii byl Herzenův styk s revolucionáři a emigranty podezřelý. Herzen tedy unikl do Ženevy. Ta byla tehdy střediskem všech vyhnanců, uprchlíků bez domova. Přívrženci Blancovi, Massiniho, Kossuthovi, Rusové, Němci, Uhři, Francouzi, Italové - vše v pestré směsici.

Všichni doufali ve vítězství revoluce. Herzen byl jediný střízlivý mezi opojenými. Zde zasáhla jeho víru v brzký úspěch revoluce poslední rána. Viděl tváří v tvář představitele revoluční věci a ztratil víru v jejich schopnost. V té době psal hořkou knihu „Z onoho břehu“, která je hroznou obžalobou moderního evropského světa, a která ho postavila rázem v přední řadu politických spisovatelů té doby.

Ale dosud nevypil kalich hořkosti až do dna. Francouzská policie upozornila cara na působení Herzena. Jmění jeho a jeho matky bylo dáno v sázku. Car Mikuláš se rozhodl přinutit Herzena hladem ke kapitulaci; zabavil Herzenovi statky a jmění jeho matky. Herzen musel zpět do Paříže, aby zachránil, co se dalo. Podařilo se mu to tím, že přenesl své požadavky na Rotschildův obchodní dům. Car musel vydat jmění. Mstil se tím, že popudil francouzskou vládu, aby Herzena z Paříže vypověděla. Stěžoval mu pobyt v cizině jak se dalo. Nakonec byl Herzen nucen uchýlit se pod ochranu švýcarského spolku. Odešel do Ženevy a Freiburgu. Podařilo se mu po těžké námaze získat měšťanské právo v jednom švýcarském kantonu.

Mezi uprchlíky, kteří se stýkali s Herzenem, byl německý básník Herwegh, slavený pěvec svobody a rekovný vůdce bádenského povstání. Mezi Natálií a jím vznikl poměr, kterému srdce Herzenovi choti neodolalo. Opustila Herzena a následovala Herwega. O tomto bolestném intermezzu Herzen ve svých vzpomínkách mlčí. Věnoval dramatu své duše v té době třetí díl vzpomínek, ty ale nevyšly. Můžeme tedy jen tušit, co se v Herzenově nitru odehrávalo. Ale nikdy v něm nevznikla malicherná žárlivost. Když se Natálie vrátila, přivítal ji blažen, s otevřenou náručí. Vše mělo být zapomenuto. Šťastni se obrátili do Nizzy, kde si chtěli založit domov v kruhu milovaných dětí. Ale osud rozhodl jinak. Nejmladší syn s Herzenovou matkou měl přijet z Marseille parníkem. Jako blesk stihla čekající zpráva, že syn i Herzenova matka zahynuli během ztroskotání parníku. Natálie nepřežila hroznou ztrátu. Slábla, onemocněla a umřela nakonec roku 1852. Herzen stál osamocen. Pohřbil nejdražší.

Nemohl žít na místě tolika neštěstí. Odešel do Londýna. Nyní byl nějaký čas velmi plodný.

Náhle se před ním otevřela širá plocha činnosti.

Absolutistická vláda spěla k zániku. Car Mikuláš zapletl Rusko do nešťastné války. Nyní bylo nutné soustředit veškerou energii. Čím skeptičtěji se díval Herzen na hnutí a omlazovací pokusy v západní Evropě, tím silněji se přidržoval naděje v budoucnost Ruska. Byl rozeným duševním vůdcem svého národa.

Přikročil k založení volné ruské tiskárny a k vydávání periodických listů: „Polární hvězda“ a „Zvon“.

Tehdy zemřel Mikuláš I. Rusko si trochu oddychlo. V nového cara byly skládány nejlepší naděje. Heslem bylo: Zrušení poddanství. Revolucionář Herzen podával ruku reformátorovi na trůně.

Věděl sice, že jablko nepadá daleko od stromu, že nebude zdaleka naplněno, v co doufal a snad ani ne trvale, ale chtěje hnout bahnem, nechtěl pohrdnout oporou, jakou se zdálo být carství, které chtělo reformovat. Jednalo se o to, aby car, když se proti jeho plánu zvedla řada nepřátel, byl posilován ve svém předsevzetí. A dle toho Herzen zařídil své tažení.

Úspěch „Zvonu“ byl ohromný. „Zvon“ byl tribunálem, kde se veřejně projednávaly záležitosti Ruska. Jeho hlas doléhal do nejvyšších vrstev šlechty a úřednictva, sám car se dle něho orientoval v poměrech Ruska.

Vrchol byl dosažen, když padlo poddanství. Potom zněl hlas „Zvonu“ tlumeněji. Roku 1861 přijel do Londýna Bakunin, který uprchl z vyhnanství na Sibiři.

Podařilo se mu získat rozhodný vliv na Ogareva, také v Londýně dlícího a jeho prostřednictvím i na Herzena. Nepokojný revolucionář Bakunin hledal příležitost k vybití revoluční energie. Vrhl se vášnivě do polského povstání a strhl i oba přátele. Herzen ho následoval jen s vnitřním odporem do podniku, který nemohl počítat se sympatiemi demokratických vrstev. A také ztroskotal. Roku 1864 přesídlil Herzen s Ogarevem do Ženevy, „Zvon“ vycházel dále, ale ztratil dřívější vliv a význam. Brzy měl jen asi 500 předplatitelů.

Spojení s živými zájmy ruského života bylo přetrháno. Kdysi byl Herzenův byt v Londýně střediskem zástupců ruského vzdělání. I konzervativní a umírnění muži ho navštěvovali. Nyní však nové pokolení v Rusku již nechápalo zralou moudrost starce Herzena. Pro jedny byl příliš rudý, pro druhé příliš opatrný. Herzen pomalu osaměl.

Přestal vydávat „Zvon“ v původní podobě, chtěl z něho vytvořit pásku pojící dvě různé kultury, francouzskou a ruskou. Ale ztroskotal. Poslední léta života věnoval spisovatelské činnosti. V té době psal největší díl Vzpomínek. Smrtelná nemoc zkrátila dny jeho života.

Roku 1869 psal Ogarevovi: „Caro mio, je čas, abychom se loučili a připravovali na něco jiného - velké dílo nebo - dlouhé stáří.“

Za pobytu v Paříži se nemoc zhoršila. Přivodil si nastuzením zápal plic. Jeho stav se rychle zhoršoval. Zemřel v noci z 20. na 21. leden 1870 v kruhu rodinném. Pohřben na Pére la Chaise. Později převezen do Nizzi, kde odpočívá vedle své Natálie. Ctitelé mu postavili pomník.

*

Přelétli jsme vnější události Herzenova života. Jejich tragika dá tušit ještě hlubší v nitru tohoto velkého Rusa a revolucionáře. Herzen byl umělcem nikoli v obvyklém slova smyslu K tomu byl příliš ponořen ve víru událostí. Neměl klid, aby mohl zpracovat události uměleckým procesem. Ostrovem klidu v rozbouřeném životním oceánu byl jen jeho pobyt ve Wjatce, idyla ve Wladimiru a jeho mládí.

Roku 1836 uveřejnil první studii o E. T. T. Hofmannovi, kde odvedl povinný díl mysticko-romantického období svého světového názoru.

Rokem 1842 byl Herzen úplně získán pro literaturu. Následujících pět let až do odjezdu do ciziny přineslo bohatou žeň: vyšly „Listy o studiu přírody“, „Nápady a reflexe“; novely: „Z deníku doktora Krupova“, „Zlodějská straka“; román: „Kdo je vinen?“; řada článků, např.: „Diletantismus ve vědě“, ale všude se ukazuje bohatý talent. Jasně proniká všechny vrstvy života: politiku, vědu, mravnost a společenské předsudky, otázky rodiny, manželství, velké umělecké problémy. Ostrá pozorovací nadání, jasný názor, svérázná fantazie, plastická řeč, v obrazech nevyčerpatelná. Převládá smysl pro teoretické, panuje myšlenka a logický, dialektikou vyzbrojený rozum.

Bělinski píše Botkinovi o románu „Kdo je vinen?“:

„Konečně jsem se přesvědčil, že Herzen je jedním z velkých mužů naší literatury a žádný diletant, žádný milovník nebo sváteční jezdec. Není básníkem, bylo by směšné se o to přít, ale Voltaire také nebyl básníkem, ani v „Henriádě“, ani v „Candidovi“ a přece se Candid, pokud jde o trvání a věčnou cenu, může měřit s mnohými velkými uměleckými díly; mnohá menší již přežil a ještě přežije.

U umělce přechází rozum v talent, v tvůrčí fantazii, proto jsou ve svých dílech tj. jako básníci nesmírně chytří a moudří, ale jako lidé omezení, ba velmi často i mohou být i hloupí (Puškin, Gogol). U Herzena v myslící a uvědomělé přirozenosti, přešel cit v rozum, který je oduševněn a prohřát humanistickým směrem, který mu nebyl vštípen ani nalit, ale který je s ním co nejniterněji srostlý.

Má nesmírně mnoho rozumu, tak že se téměř nemůže ptát, k čemu ho jediný člověk tolik potřebuje.“

V románě „Kdo je vinen“ a v „Deníku Dr. Krupova“ je již zárodek dramatu Herzenovy duše. Ukazují základní rozpor v Herzenově nitru: rozpor mezi společností a jednotlivcem, nárokem jednotlivce a požadavky státu.

Rok 1847 byl rokem obratu v Herzenově vývoji.

Byl ještě plný víry, poznání ještě nevyzrálo.

Přešla smršť revoluce - následovala reakce dusící všechno kvetoucí. V tu dobu uzrály významné spisy: „Listy z Francie a Itálie“ a kniha zpovědí: „Z onoho břehu“. V nich účtuje Herzen se svými nadějemi mládí a výsledkem toho bylo hořké zklamání - evropská kultura jim zvážena a nalezena lehkou.

Velká slova „demokracie a republika“ zkoumal v jejich obsahu. Shledal je prázdným zvukem, pokud nepřestojí tvrdou zkoušku na rozčlenění společnosti. Měřítkem jejich hodnoty je socialismus.

Evropská kultura je zjevem staroby. Kult moci je její raison d´etre. Hospodářský základ prožrán, ideová nadstavba dostává trhliny.

Starý svět musí ztroskotat na problému socialismu, nemá-li nových sil, mladých národů s čerstvou krví s netknutými mravními energiemi.

Zavrhnuv západní Evropu, obrací Herzen zrak na východ, Kde leží pod despotismem ještě obrovské síly, hospodářská obec, společné zpracování polí, výrobní sdružení, nespoutané kozáctvo, to byly pro Herzena mocné činitele, které staví hospodářský život na široký základ pospolitosti.

Zde leží pro Herzena úrodné sémě budoucího socialismu, jeho zklamané srdce se přimklo k východu.

Jen na půdě Ruska se mohla dovršit syntéza západoevropské kultury a hospodářských idejí slovanstva, doplnění socialismu anarchismem.

Herzen nemohl žít bez víry v možné uskutečnění říše svobody již zde na zemi. Neměl smysl pro onen svět. Protože život mu byl jedinou činností, která však nemohla existovat bez důvěry, v pravdivost ideálu, upjal své naděje k svému národu, který se mu zdál téměř vyvoleným, jehož neurčitost a beztvárnost mu byla ctností. Ta víra ho provázela celý život a podpírala jeho činnost, když se jí otevřelo volné pole plány cara Alexandra II. Se zápalem se vrhl do boje. Články z té doby, které psal do „Zvonu“ patří k jeho nejskvělejším publikacím, dýchají plnou svěžestí a zralostí druhého mládí. Jsou obdivuhodným vzorem politicko-polemické literatury. Je to výmluvnost velkého historického stylu, která plyne např. v otevřeném listě caru Alexandrovi II. Ale vlna vzrušení brzy opadla - smělý plavec byl vržen na pustý břeh. Znovu bylo přetrženo pouto s živoucí věcí, s úlohou hodnou jeho namáhání. Herzen znovu niterně osaměl. Ale svítá mu poslední poznání. Konec života věnuje přemýšlení o svém osudu, účtuje se smýšlením. Vrací se k sobě, píše vzpomínky.

Tak vznikají slavné Vzpomínky, nejvýznačnější Herzenův výtvor. Zobrazuje drama velké mravní osobnosti, reformátora a revolucionáře, ztroskotavšího v nedostatečnosti světa. Těžký konflikt politika, hledajícího zbudovat život dle mravních vzorů a nuceného tupostí světa ke konečné osamělosti s vlastními ideály.

Herzen příliš předběhl současníky, příliš se vzdálil ze své doby, aby mohl chápat jejich malé starosti, jejich malicherné boje.

Ukolébal se v jedné době života v iluzi, že revoluční zápasy té doby jsou bojem za jeho nejsvatější ideály. Procitnutí bylo tím strašnější. A přece se necítil oprávněn vzdalovat se toho boje nebo být jen jeho nezúčastněným pozorovatelem.

K tomu byl příliš se zemí srostlý. Znovu a znovu se vrhal v denní vřavu, ač plný pochyb, bez víry: moderní Hamlet, cítící jemu svěřenou pozemskou úlohu jako břemeno.

Ve Vzpomínkách Herzen uplatnil všechny své spisovatelské přednosti: vynikající rozum, hlubokou znalost lidí, tvůrčí fantazii a řeč poslušnou všech jemných záchvěvů duše.

Před námi se rozvíjí pásmo živých obrazů, celá galerie portrétů zajímavých a význačných hlav, vynořuje se zašlá dějinná epocha v plné svěžesti a bez prostřednosti. Krásný tok řeči přerušovaný květy čisté lyriky; pronikavá ironie a hořká satira se vznáší nad líčením pošetilostí synů země. Vážné vypravování prohřáto teplem humoru.

Dílo vyznívá v tichou rezignaci. Herzen ho nedokončil. Celkově shrnul výsledky pozemské pouti v „Listech starému příteli“. Testament zanechaný dorůstajícímu pokolení, loučícím se. Tyto listy ještě dnes působí, jako by byly pro dnešek psány. Promlouvá v nich klidná, zralá moudrost starce, moudrost prošlá mnohým otřesem a bouří. Zdá se, jakoby se světem se loučící muž podával ruku jinému duševně příslušnému: Tolstojovi. Ale Herzen nepotřeboval obejít křesťanství jako Tolstoj, zůstal pevně stát na zemi. Dobrý Evropan až do smrti, zřeknuvší se útěchy onoho světa. Pevně pohlížel na budoucnost. Nevěřil již, že se budoucnost vloupe jako zloděj za noci, nebo že se zrodí násilným přinucením. Otázka osvobození se změnila v problém kultury, výchovy nového pokolení, lepšího lidstva.

Politické intriky zaměnil za úlohu utvořit vyšší ušlechtilejší lidský typ. Dalek uzavírání kompromisů s historickými mocemi přítomnosti, dalek hlásat podrobení se náhodným autoritám, ukázal jedině plodnou a účinnou cestu k jejich radikálnímu odstranění a vykořenění. Ta cesta vede dovnitř k vybudování nového vnitřního světa. Neboť jen tehdy bude jednotlivec svobodný, nepodléhat autoritám, nebude-li je sám v sobě vytvářet, vykoření-li všechny staré předsudky. které prodlužují autoritě život.

Herzen nebyl anarchista v našem smyslu, ale byl jedním, kdo rovnali cestu budoucím podnikům, které spějí k městu budoucnosti - k Anarchii.

V tom je jeho význam pro nás.

Ze vzpomínek

Po barikádách červnové revoluce (1848) byly potlačeny také knihtiskárny. Zaleknutí žurnalisté docela umlkli. Jen zestárlý Lamennais se zdvihl jako chmurný stín soudce a proklel Albu červnových dnů - Cavaignaca a jeho soudruhy a volal temně k národu: „Ty ale mlč, národe, jsi příliš ubohý, abys měl právo na volné slovo!“

Když přešly první hrůzy stavu obležení a časopisy začaly znovu oživovat, shledaly se místo s brutální mocí s celým arzenálem hotových klauzulí a zákonných léček. Začala stará parforzní honba za redaktory, při které se vyznamenaly hlavně ministři Ludvíka Filipa. Úskok byl především ten, že se vyčerpala kauce řadou procesů, které vždy skončily buď vězením nebo vysokou peněžitou pokutou. Peněžitý trest se ale platil z obnosu kauce; pokud ten není doplněn, nesmí list vycházet, a doplní-li se, začne nový proces. Tato hra vedla vždy k cíli, poněvadž soudcovská moc pracovala při všech pronásledováních ruku v ruce s vládou.

Všechny energické orgány socialismu a republiky byly takto zničeny, mezi nimi, a sice hned na začátku, též „Répresentant du Peuple“ vydávaný Proudhonem a později i Proudhonův „Peuple“.

Proudhon byl obžalován, když tento list přestal po 13. červnu vycházet. V ten den vnikla národní garda do jeho tiskárny, rozházela typy po zemi, jako by chtěla ve jménu ozbrojených měšťáků prohlásit, že od nynějška začíná ve Francii období nejhoršího znásilňování a politické libovůle.

Nezkrotný gladiátor, tento svéhlavý sedlák z Besanconu, nechtěl zatím schovat zbraně a začal hned vydávat nový časopis: „La Voix di People“ (Hlas národa). Potřeboval k zaplacení kauce čtyřiadvacet tisíc franků. E. Girardin byl ochoten složit peníze, ale Proudhon nechtěl být na něm závislý a proto mi navrhl Sasonov, abych půjčil obnos kauce já.

Děkoval jsem Proudhonovi za mnoho ve svém rozvoji, proto jsem si trochu věc promyslel a souhlasil s návrhem, ač jsem věděl, že obnos dlouho trvat nebude.

Četba Proudhona nám propůjčuje jistou metodu a ostří naše zbraně, nepodává hotové výsledky, nýbrž jen prostředky a nástroje. - Proudhon je v první řadě dialektikem sociálních rozporů.

Francouzové by v něm rádi měli experimentátora, a protože u něho nenalézají ani výpočtů o falangsteře ani ikarské policejní úřady, krčí rameny a odkládají knihu.

Proudhon je přirozeně sám vinen, protože zvolil za motto svých hospodářských protiv „destruo et aedificabo“ (ničím a buduji); jeho síla je v kritice stávajícího, nikoli ve výstavbě. Ale tyto chyby dělají od prastarých dob všichni ničitelé starého; člověku se protiví pouhé ničení; odhodlá-li se někdo k ničení, pak jistě má v hlavě ideál nějaké budoucí stavby, ač je dosud písní zedníka, který trhá zdi.

Ve většině sociálně vědeckých děl nejsou hlavní věci ideály, které vždy představují něco, co je přítomnosti nedosažitelné, ale to, co se stává problémem, když k tomu přistupujeme. Socialismus se nevztahuje jen na to, co bylo řečeno minulým empiricko náboženským životem, ale i na to, co prošlo vědomím jednostranné a omezené vědy; nejen na právní důsledky, které spočívají na tradicionálním zákonodárství, ale i výsledky politické ekonomie.

Naráží na racionální podstatu období záštit a měšťáckého hospodářského zřízení, jako politická ekonomie narazila na teoreticko-feudální stát.

V této negaci, v prokletí starého minulého společenského života je obrovská síla a moc Proudhonova. Je básníkem dialektiky jako Hegel - jen s tím rozdílem, že ten se udržuje na výši vědeckého pokroku, kdežto druhý byl stržen do jitření lidových hnutí, a do srážek stran.

Jeho politická činnost nebyla jen silnou stránkou, ani netvořila základy onoho myšlení, které oblékl do své plné dialektické výzbroje. Zcela naopak, můžeme spíše zřetelně vidět, že u něho politika ve smyslu starého liberalismu a konstituční republiky ustupovala do pozadí jako věc, která již z části patří do minulosti a stále mizí.

Je lhostejný vůči politickým otázkám, připraven ke všem koncesím, poněvadž nepřikládá těmto formám žádný velký význam, poněvadž jsou dle jeho náhledu nedůležité.

V podobném poměru stojí k náboženským otázkám všichni, kdož opustili křesťanské stanovisko.

Není pochyby, že Proudhon při svém založení nebyl na pravém místě v národním shromáždění, jeho osobnost se ztrácela v tomto prostředí filistrů.

Proudhon vypravuje ve své „Zpovědi revolucionáře“, že se nemohl vpravit do národního shromáždění.

A co mohl také dělat muž, který vstříc Marrasteově konstituci, tomuto kyselému ovoci sedmiměsíční práce sedmi set hlav, mrštil slova:

„Hlasuji proti vaší ústavě, nikoli proto, že je špatná, ale, že je ústavou!“

Parlamentní lůza odpověděla na jednu jeho řeč: „Řeč patří do Moniteuru, a řečník do blázince!“

Nemyslím, že by za lidské paměti bylo mnoho podobných parlamentních anekdot, aspoň od té doby, kdy alexandrinský arcibiskup bral s sebou ve jménu boží matky na všeobecné koncily kyji ozbrojené novice, až k senátorům z Washingtonu, kteří si chtěli objasnit užitek otroctví pomocí ran holí.

Ale i zde vyrostl Proudhon k plné své výši a zanechal ještě světlou stu v tomto parlamentním hašteření. Když Thiers odmítl Proudhonův finanční projekt, pronesl poznámku o mravní korupci lidí, kteří rozšiřují podobné učení. Proudhon vystoupil na tribunu a hrozivě se vzpřímiv, tento jadrný a drsný sedlák, zvolal na usměvavého starého pána: „Mluvte o financích a ne o mravnosti. Nemohu to nepovažovat za osobní narážku, řekl jsem vám to již v komité. Budete-li ještě jednou něco podobného opakovat, pak vás vyzvu na souboj.“ (Thiers se usmívá) „Ne, vaše smrt je mi ještě málo, neboť tím není ještě nic dokázáno. Navrhnu vám jiný boj. Zde na této tribuně chci vypravovat celý svůj život. Bod za bodem, každý mě může připomenou, kdybych chtěl něco zapomenout nebo vynechat a potom může totéž učinit můj protivník a vypravovat svou historii!“ Oči všech se upřely na Thierse. Seděl tu zasmušený, je smích zmizel. Neodpověděl.

Nepřátelská komora mlčela. Proudhon pohlédl pln opovržení na zastánce náboženství a rodiny a sešel z tribuny. V tom byla jeho síla.

V těchto slovech bylo slyšet zřetelně řeč nového světa, který se blíží se svým soudem a tresty.

Po únorové revoluci předpověděl Proudhon, kde přistane Francie: V tisíci variacích opakoval znovu: Dejte pozor, nežertujte, před vašimi dveřmi nestojí Catilina, ale smrt. Francouzové krčili rameny. Nebylo vidět ani holých čelistí, ani kosy, ani pískových hodin, ani kostýmu smrti. Kam měla tak přijít? To byl pouhý okamžitý soumrak, odpolední zdřímnutí velkého národa. Konečně ale bylo mnohým jasné, že věci jsou špatné. Proudhon nepozbyl mysli ani v nejmenším a byl méně poleká, poněvadž vše předvídal. Tehdy mu předhazovali nejen jeho chlad, ale říkali, že přivolal neštěstí.

Přece se také vypravuje, že čínský císař tahá každoročně dvorního astronoma za vlasy, když mu ten vypravuje, že dne začíná ubývat.

Proudhonův genius je francouzským řečníkům přirozeně antipatický. Jeho řeč je uráží. Revoluce vytvořila svůj úzkoprsý a netrpělivý puritanismus, svůj směrodatný styl, a vlastenci odmítají vše, co není podáno v předepsané formě, stejně jako ruští soudcové. Jejich kritika se zastavuje teprve před jejich posvátnými knihami „Společenskou smlouvou“ a „Prohlášením lidských práv“. Jsou lidmi víry a nenávidějí každou analýzu a pochybnost; jsou spiklenci a proto činí vše společně a ze všeho dělají zájem strany. Nezávislého ducha nenávidějí právě jako buřiče a nemilují samostatné duchy ani když se s nimi setkávají v minulosti.

Louis Blanc haněl excentrického ducha Montaigneova. Na tomto galském cítění, které chce, aby osobnost zanikla ve stádu, spočívá jejich záliba pro uniformitu, pro jednotnou organizaci vojsk, pro centralizaci, krátce, pro despotismus.

Cynismus Francouzů a ostrost jejich úsudku, je spíše vtipem, svévolí, jakousi radostí, že se může druhý dráždit, než potřebou analýzy, než skepticismem hlodajícím na duši. Mají řadu malých předsudků, titěrných náboženství a pro ně vystupují z přílišné horlivosti Dona Quijota a svéhlavosti jeho sekretáře.

Proto nemohli odpustit svobodného ducha a nedostatek respektu pro všeobecně uznané bůžky ani Montaigneovi ani Proudhonovi.

1845 uveřejnil Girardin v listě článek, kde vyslovil smělé a nové myšlenky, že základy práva nejsou věčné, ale že se mění současně s historickým vývojem. Nedá se popsat, jaký rámus tento článek vzbudil. Gazette de France začala a od té doby nechtělo přestat spílání a křik a vyčítání nemravnosti této myšlenky.

Spolupráce na obnovení časopisu „Peuple“ stála přirozeně mnohou oběť, ale psal jsem Sasonovovi a Chojeckimu, že jsem připraven zaplatit kauci. Až do tohoto okamžiku byly moje vztahy k Proudhonovi jen velmi povrchní. Zastihl jsem ho několikrát u Bakunina, s kterým byl velmi spřátelen. Bakunin tehdy žil tehdy s A. Reichlem ve velmi skromném bytě za Seinou v ulici de Bourggne. Proudhon tam často přicházel, aby naslouchal Reichelovu Beethovenovi a Bakuninovu Hegelovi, ale filosofické diskuse trvaly obyčejně déle než symfonie. Připomínaly slavné noční Bakuninovy debaty s Chomjakovem, Čáadajevem a paní Jalaginovou o témže Hegelovi. 1847 Karel Voigt (německý učenec, hlasatel vědeckého materialismu), který také v ulici Bourgogne bydlel a Bakunina a Reichla navštěvoval, když ho začal nudit věčný spor o fenomenologii (jevosloví), šel se domů vyspat.

Druhý den ráno šel k Reichlovi, poněvadž se oba chtěli projít do Jardin des Plantes (pařížská botanická zahrada). Podivil se, když slyšel v ještě tak ranní hodině v Bakuninově pokoji hovor a otevřel dveře. Proudhon a Bakunin stále ještě seděli na témže místě před vyhaslými kamny a pokračovali ve svém hovoru od včerejšího večera v krátkých větách.

Poněvadž jsem se z počátku obával nepatrné úlohy mých krajanů a přízně ze strany velkých lidí, nenamáhal jsem se příliš seznámit se s Proudhonem a jak se mi zdá, nebyl jsem tak zcela v neprávu.

Dopis, který mi psal Proudhon jako odpověď na můj, byl zdvořilý, ale chladný a trochu zdrženlivý.

Chtěl jsem ihned ukázat, že nemá co dělat ani s potrhlým ruským knížetem, který chce vydat peníze na jeho podnik z nějakého revolučního diletantismu a snad chlubivosti, ani s ortodoxním ctitelem francouzských publicistů, který zmírá vděčností, přijme-li někdo od něho čtyřiadvacet tisíc franků, ani konečně s nějakým pomateným Baileur de fond (= podnikatel), který si myslí, že dobře uloží peníze, zaplatí-li kauci za časopis jako je Voix du Peuple (Hlas národa). Chtěl jsem mu ukázat, že vím velmi dobře, co dělám, že mám při tom určitý cíl a proto chci na časopis vykonávat rozhodný vliv. Prohlásil jsem, že jsem se vším srozuměn, pokud se týče peněz, ale za prvé požaduji, aby mi bylo dáno právo k otiskování vlastních a cizích článků, dále, abych směl řídil celou zahraniční část, navrhnout mu pro ni redaktory a dopisovatele a požadovat honorář za jejich příspěvky; to se zdá jistě podivné, ale mohu každého ujistit, že by např. „National“ a „Reforme“ dělaly velké oči, kdyby se nějaký cizinec odvážil požadovat honorář za své články. Považovaly by to buď za drzost nebo bláznovství, jako by pro cizince nebyl fakt, že se vidí tištěn v nějakém pařížském listě „odměnou, která bohatě odměňuje“.

Proudhon byl srozuměn se všemi mými požadavky, ale přece se jimi cítil být dotčen. 29. srpna 1849 mi psal do Ženevy: „Věc je tedy vyřízena. Zúčastníte se pod mojí redakcí vydávání listu. Vaše články budou otištěny bez nějaké kontroly, nehledě ovšem k těm, které je redakce povinována kontrolovat, vzhledem k úctě k vlastnímu přesvědčení nebo z ohledů na soudní zodpovědnost. Poněvadž se shodujeme v názorech, můžeme se rozcházet jen v důsledcích. Pokud se týče ale zahraničních událostí, jsou ponechány bez výhrady vám - vy a já jsme misionáři stejné myšlenky.

Seznáte naší cestu podle všeobecné polemiky a musíte se podle ní řídit. Jsem přesvědčen, že nikdy nebudu nucen korigovat vaše náhledy. Pokládal bych to za největší neštěstí, a chci se vám upřímně přiznat, že celý úspěch našeho listu bude závislý na tom, jak se budeme vzájemně snášet. Demokratická a sociální Liga musí být pozvednuta na výši podniku evropské ligy. Přijmutí faktu, že se nesjednotíme, znamená předpokládat, že nám chybějí nutné podmínky pro vydávání listu, a že by bylo lépe, kdybychom docela mlčeli.“

Na tuto přísnou depeši jsem odpověděl odesláním dvacetičtyř tisíc franků, a dlouhým, přátelským, ale pevným listem. Ukázal jsem v něm, kam až s ním teoreticky souhlasím, a připojil jsem k tomu, že bych s radostí, jako pravý Skyth viděl, jak se řítí starý svět a že věřím, že je naší úlohou, zvěstovat mu brzký konec. „Vaši krajané jsou velmi vzdáleni toho, aby sdíleli tyto myšlenky. Znám jen jediného Francouze, a to jste Vy. Vaši revolucionáři jsou konzervativci, jsou křesťané, aniž to vědí, a monarchisti, ač bojují za republiku. Vy jediný jste povznesl na výši vědy otázku negace a revoluce a první ve Francii vyslovil, že v domě, který se musí zříti, není žádná záchrana, ba, že se docela nic na tom nedá zachránit, a že i pojmy svobody a revoluce jsou prosyceny konservativismem a reakčními tendencemi. Vskutku nejsou političtí republikáni jen pouhou variací na ústavní téma, které Guizot, Odilon, Barrot stále mění. To je náhled, který by se měl prosadit při analýze posledních evropských událostí. V našem vlastním táboře se musí hledat a pronásledovat reakce, katolicismus a monarchismus, nikoli v řadách našich nepřátel, což by bylo příliš lehké. Je třeba obkrýt solidaritu demokratů a vlády: Když jsme se nebáli napadnout vítěze, neměli bychom se tím méně bát z falešné sentimentality ublížit poraženým.

Jsem hluboce přesvědčen, nezničí-li inkvizice republiky náš list, že bude nejlepším časopisem v Evropě.“

I dnes jsem o tom přesvědčen. Jak ale mohl Proudhon kdy myslet, že bude trpět podobný časopis bezohledná Bonapartova vláda? To se dá dnes těžko vysvětlit.

Proudhon byl spokojený s mým psaním a psal mi 15. října z Conciergeru: Jsem velmi rád, že se setkáváme při práci na témže díle; napsal jsem také něco jako filosofii pod jménem: „Zpověď revolucionáře“. Jistě tam asi nenaleznete nic ze svého barbarského snažení se do výše (verve barbare), čemuž vás naučila německá filosofie. Ale nezapomínejte, že píši pro Francouze, kteří vzdor veškeré své revoluční vášni, jak třeba přiznat, zůstávají daleko za vaším úkolem. Nechť je můj úmysl dost omezený, přece stojí o tisíc loket výš, než nejvyšší vrcholky našeho novinářského, akademického a literárního světa. Pro mne to vystačí ještě na deset let, abych se jevil mezi nimi jako obr.

Jsem úplně téhož názoru, co se týče tak zvaných republikánů; jsou přirozeně jen odrůdou obecného druhu doktrinářů. Co se týče této otázky, nepotřebujeme se teprve vzájemně přesvědčovat. Naleznete ve mne a mých spolupracovnících lidi, kteří s vámi půjdou ruku v ruce.

I já věřím, že pokojná, metodická cesta řadou neznatelných přechodů, jak po ní touží ekonomické vědy a filosofie, není již pro revoluci možná - musíme konat mocné skoky. Ale jako publicisti nesmíme představovat přicházející katastrofu, kterou hlásáme, jako nutnou a oprávněnou, jinak nás budou nenávidět a pronásledovat a y musíme žít - -“

Našemu časopisu se dařilo výborně. Proudhon řídil svůj orchestr ze své žalářní kobky zcela velkolepě. Jeho články byly plné originality, ohně a oné dráždivosti, která bude vězením ještě živena a stupňována.

„Co jste vlastně, pane prezidente?“ psal v jednom článku o Napoleonovi, „jste muž, žena, hermafrodit, zvíře nebo ryba?“ A my jsme stále ještě věřili, že se bude moci udržet podobný list.

Neměli jsme příliš abonentů, ale pouliční prodej byl veliký; za den bylo prodáno pětatřicet až čtyřicet tisíc exemplářů. Ještě většího rozšíření dosáhla čísla, kde byly otištěny Proudhonovy články; redakce tiskla padesát až šedesát tisíc exemplářů a následujícího dne bylo sotva k dostání číslo za frank, místo za jeden sou.

Ale při všem nebyl 1. března v kase ani haléř a část kauce již byla spotřebována k zaplacení trestů. Krach byl nevyhnutelný a Proudhon ho ještě značně uspíšil. Stalo se to, jak následuje: Jednoho krásného dne jsem zastihl v Sainte-Pélagne d´Alton-Shée a u něho dva redaktory. D´Alton-Shée byl onen francouzský pair , který skandalizoval Paquiého a ulekal celou Paříž, když na otázku: „Jste přece katolík?“ odpověděl: „Nikoli, a ještě víc, nejsem ani křesťan; nakonec ani neví, jsem-li deista!“ Řekl Proudhonovi, že poslední čísla Voix du Peuple jsou slabá. Proudhon je ještě jednou prohlédl a stále se více mračil a řekl potom redaktorovi: „Co to má znamenat. Využíváte mého uvěznění a pěkně spíte v redakci. Půjde-li to tak dál, vzdávám se každé spolupráce; veřejně prohlásím, že odstupuji; nechci, aby bylo moje jméno zatahováno do špíny. Za vámi se musí stále stát a kontrolovat každou řádku. Publikum myslí, že je to můj list; ne, děkuji, to musí vzít konec! Zítra vám pošlu článek, abych zahladil špatný dojem vaší šmíry, ukáži vám, v jakém duchu chci, aby byl časopis veden.“ Když se vidělo, jak byl pohnut, mohlo se již myslet, že jeho článek zrovna umírněný nebude, ale překonal všechna očekávání, jeho Vive l´Empereur (Ať žije císař!) bylo chvalozpěvem ironie, jedem napuštěné, strašné ironie.

Vedle nového procesu, který si tím přivodil, si ještě obtížil hlavu pomstou vlády, která měla tehdy zvláštní charakter. Byl převeden do ošklivé místnosti, mnohem horší než byla předešlá. Okna byla téměř do poloviny zahražena prkénky, tak že nemohl vidět nic mimo oblohy. Bylo mu zakázáno přijímání návštěv a u dveří postavena stráž. A podobné prostředky, které se neužívají ani, aby byl přiveden k rozumu šestnáctiletý hoch, byly užity před sedmi lety proti jednomu z největších myslitelů našeho století. Lidé se od časů Sokrata a Galilea nestali asi chytřejší - nanejvýš malichernější. Pohrdání geniem je nový zjev, který se zase objevil v posledním desetiletí. Od doby renesance byl talent v jisté míře ochrannou zbraní. Ani Spinoza, ani Lessing nebyl zavřen do temné místnosti nebo postaveni do kouta; tací lidé byli druhdy pronásledováni a usmrcováni, ale nikdy neponižováni podobnými malichernými prostředky - posílali je na popraviště, - ale nikdy do káznice.

Měšťácko-císařská Francie miluje rovnost. Pronásledovaný Proudhon vláčel ještě řetězy a pokoušel se zase znova roku 1850 o další vydávání Voix du Peuple; ale tento pokus byl hned v zárodku potlačen. Moje kauce byla konfiskována do posledního haléře. Jediný člověk ve Francii, který měl ještě co říci, musel umlknout.

Viděl jsou Proudhona naposledy v Sainte-Pelagii; já byl vypovězen z Francie, on měl odsedět ještě dva roky vězení. Rozloučili jsme se smutně, ani stín blízké naděje nás neposiloval.

Proudhon mlčel, ponořen v přemýšlení a ve ně se vařila zlost; oba jsme měli v hlavě mnoho myšlenek, ale žádný z nás nechtěl něco říci.

Slyšel jsem mnoho o jeho pevnosti, netrpělivosti, drsnosti, ale osobně jsem nezkusil nic podobného. Co nazývali měkcí lidé jeho tvrdostí, to byly elastické svaly bojovníka; svraštěné čelo dávalo poznat napjatou práci myšlení; ve svém hněvu připomínal pobouřeného Luthera nebo Cromwella. Věděl, že mu rozumím, kdežto mnozí ho nechápali, a vážil si toho. Věděl, že ho považuji za člověka neschopného hlubšího soucitu, a když slyšel od Micheleta o neštěstí, které potkalo moji matku a Kolju, psal mi ze Sainte-Pelagine mezi jiným: „I ještě z této strany vás musí osud srážet. Nemohu se upokojit kvůli této hrozné události. Miluji vás a nosím vás hluboko ve svém srdci, zde v těch prsou, které mnozí považují za kamenné.“

Od té doby jsem ho již více neviděl; když jsem se směl roku 1851 z milosti Léona Fouchése vrátit na několik dní do Paříže, byl zastrčen do njakého ústředního vězení.

Po roce jsem šel tajně Paříží; tehdy byl Prouhon v lázních v Besanconu.

V Proudhonově bytosti je něco, co by bylo možné nazvat zastrčeným koutem a tam je nepolepšitelný - zde je hranice jeho osobnosti; mimo ní je, jak to vždy bývá, konzervativcem a člověkem tradice. Mám na mysli jeho náhled na rodinu a všeobecný význam ženy.

„Jak šťastný je náš N.“ říkal žertovně Proudhon - „jeho žena není tak hloupá, aby nedovedla připravit dobré „pot-aufeu“ a tak chytrá, aby mluvila o jeho článcích. To je vše, co je třeba k rodinnému štěstí.“

Tímto vtipem vyjádřil Proudhon žertovnou formou vlastní základ svého pohledu na ženu. Jeho spisy o rodinném životě jsou hrubé a reakcionářské, ale i v tom nejeví tak filistrovské nazírání obyvatele města, jako spíše pocit svéhlavosti sedláka, pater familiae vesnice, který shlíží pyšně na ženu jako na poddanou otrokyni a dělnici a který se považuje za samovládnou hlavu rodiny.

Za půl druhého roku po tom, kdy jsem toto napsal, vydal Proudhon své velké dílo: „O spravedlnosti v církvi a v revoluci“.

Tuto knihu, pro niž byl zdivočelou Francií odsouzen na novo na tři roky do vězení, jsem četl pozorně; zavřel jsem třetí svazek a odložil, pobouřen a potlačen chmurnými myšlenkami.

Těžký, chmurný čas! Jeho ztuchlý a plesnivý vzduch omámí i nejsilnější duchy!

Ani tento „skvělý bojovník“ to nevydržel a zhroutil se. V jeho posledním díle jsem odkryl ještě týž rozmach, touž smělou dialektiku; ale ta ho vedla jen k pouhým, předem pevně postaveným výsledkům; není již svobodný ve svém posledním sově. Sledoval jsem Proudhona ke konci jeho knihy, jako text krále Leara, v naději, že se stane rozumným, ale stával se stále ukvapenějším.

Románské myšlení, které je ještě i v negaci náboženské a v pochybnosti pověrečné, které zavrhuje jednu autoritu ve jménu jiné, nevnikl nikdy dále a hlouběji in medias res (do prostřed) skutečnosti, nestrhl si nikdy s takovou dialektickou smělostí a jistotou pouta, jako v této knize. Odřekl se nejen hrubého dualismu náboženství a zjemnělého dualismu filosofického, osvobodil se od nebeských a pozemských strašidel, zmužile šel přes sentimentální apotheosu lidstva a fatalismus pokroku; zde není ničeho z oněch litanií o bratrství, demokracii a pokroku, které nás tak unavují a rozhořčují uprostřed těchto bojů a znásilňování.

Proudhon obětoval revoluci její modly a její řeč a postavil mravnost na jedině skutečnou půdu - na lidské srdce, které uznává jen rozum a žádné jiné bůžky, třeba to byla „ona sama“. A po tom všem se zalekl velký obrazoborec před obratem volné lidské osobnosti, protože když uvolnil její pouta, upadl znovu do metafysiky, obdařil ji neslýchanou silou, kterou nikdy neměla a se kterou nikdy nemohla být hotova. Proto šel a přinesl ji jako oběť bohu, chladnému, nelidskému bohu spravedlnosti, bohu lhostejnosti, klidu, míru, bohu brahmanů, kteří jen touží po tom, aby zničili všechno osobité a dali rozplynout se individuu, ztratit se v nekonečnu Nirvany.

Na prázdném oltáři stojí váha. Toť nové kaudinské jho lidstva.

„Spravedlnost“, po níž toužil, není zdaleka uměleckou harmonií platónské republiky, ani krásnou souměrností vášní a oběti. Galský tribun si nevypůjčuje u „anarchistického a lehkomyslného Řecka“, stoicky šlape pocity osobnosti a ani se v nejmenším nesnaží, aby je přivedl v souhlas s požadavky rodiny a obce. „Volná osobnost“ mu je pouhou stráží a nádeníkem, pro něhož není svátečního večera; má konat svoji službu a musí zůstat na svém místě, až ho smrt odvolá; musí v sobě umrtvit všechno osobní, všechno impulzivní, vše, co je mimo povinnost; neboť „volná osobnost“ není pro ni samu, její podstata leží mimo ni. Je pouhým orgánem, nástrojem spravedlnosti, je předurčena jako panna Maria, aby v bolestech porodila Ideu a vnesla ji do světa k dobru státu. Rodina je první buňkou státu, první kolébkou spravedlnosti, a je odsouzena k nepřetržité věčné práci; má být obětním oltářem, na němž bychom se očišťovali od všeho osobního, na něm máme rozpustit všechny naše vášně. Přísná římská rodina vtěsnaná do moderních dílen - toť Proudhonův ideál.

Křesťanství příliš změkčilo rodinný život, dalo přednost Marii před Martou, snivé ženě před hospodyní; odpustilo hříšnici a podalo ruku zkroušené kajícnici, protože mnoho milovala; ale v Proudhonově rodině se má milovat co nejméně. A to není vše; křesťanství stavělo osobnost nad rodinu. Řeklo k synovi: „Opustíš otce a matku a budeš mne následovat!“ - k synovi, který má být ukován v pouta neomezené otcovské moci a který nesmí mít vlastní vůli, jen otcovu, především ne při volbě své ženy. Musí si zvykat na otroctví, otužovat se, aby se jednou stal tyranem svých dětí,které zrodil bez lásky, z povinnosti, aby se dále šířila jeho rodina.

V této rodině se stává manželství nerozlučitelnou svátostí, ale tím je také chladné jako led; manželství je vlastně vítězstvím nad láskou, čím je méně lásky mezi ženou, kuchařkou a mužem, nádeníkem, tím lépe.

Zde je vyobcován každý pocit, vše vymřelé, barvy vybledlé, zbývá jen únava, tupá, nepřetržitá práce moderního proletariátu, práce, od které aspoň byla osvobozena aristokratická starořímská rodina, založená na otroctví.

Poezie církve, domnělá horečka víry, naděje v ráj zmizela; v oné době, jak ujišťuje Proudhon nebudou „psát dějiny“, za to bude práce stále „přibývat“. Zcela dobře lze obětovat náboženské ukolébavky volnosti osobnosti, samostatnosti činu a jednání, nezávislosti člověka, ale vše obětovat k vůli uskutečnění ideje spravedlnosti - to je nesmysl a bláznovství.

Člověk je odsouzen pracovat, musí pracovat, až klesne ruka a syn vezme ze stydnoucí otcovy ruky hoblík nebo kladivo, aby pokračoval v neúnavné práci.

Ale co potom, je-li v řadě synů jeden, který odloží dláto a ptá se: „Proč se vlastně tak týráme?“ „Aby zvítězila spravedlnost,“ zastaví ho Proudhon. Ale nový Kain mu odpovídá: „Kdo mi nařídil, abych bojoval za vítězství spravedlnosti?“ „Tak? Kdo? Není tvým povoláním, tvým celým životem ztělesnit spravedlnost?“ „Kdo mi ale určil cíl?“ odpovídá Kain. „To je příliš staré, není boha, ale zákony zůstaly. Spravedlnost není nikterak mým povoláním, práce žádnou povinností, ale nutností, rodina mi není poutem, které bych byl povinen nést po celý život, ale kruhem působnosti, ohraničením mého vývoje. Chcete mne udržet v otroctví, ale já se bouřím proti vám, proti kapitálu, bodákům, církvi; jako všichni revolucionáři se pozdvihli proti feudální a katolické tradici; či myslíte, že po zboření Bastily, po teroru, po válce a nouzi z hladu, po měšťáckém králi a měšťácké republice mohu ještě věřit, že Romeo neměl právo milovat Julii, poněvadž staří blázni Montecchi a Capuletti nemohli zapomenout prastarý spor, a že bych neměl mít právo ani ve třicátém, ani ve čtyřicátém roce, vyvolit si bez otcova svolení družku, že bych byl nucen potrestat nevěrnou ženu a vydat ji v opovržení? Zač mne vlastně považujete? Vy a vaše justice?“

My ale přispějeme na pomoc Kainovi a připojíme: že celý pojem účelu u Proudhona je nekonsekvencí. Jaký je také rozdíl mezi předem zařízenou účelností a předvídáním?

Proudhon zašel příliš daleko při osvobozování osobnosti a ulekl se, když se poohlédl po svých součastnících. Aby tito trestanci nezpůsobili nějakou pohromu, chytá je do sítě římské rodiny.

Otevřenými dveřmi obnoveného atria, bez jeho ladů a penatů (domácí božstva) již nelze zřít Anarchii, ani zničení státní moci atd., ale přísný pořádek s nutnou centralizací a zasahováním do rodinných práv dědičným právem a jeho pozbytím v případě trestu a se vším tím vyčuhují z trhlin současně všechny staré římské hříchy s mrtvýma mramorovýma očima.

Antická rodina měla v zápětí antickou vlast s jejím žárlivým vlastenectvím, přísnou to ctností, která prolila více krve než všechny neřesti dohromady.

Člověk připoutaný k rodině se stává znovu nevolníkem. Jeho volnost pohybu je úzce omezena; kotví pevně v půdě, kterou obdělává; jen zde je zcela tím, čím je „Francouz žijící v Rusku,“ praví Proudhon, „je Rusem a žádným Francouzem!“ Nejsou žádné kolonie nebo zahraniční faktorie; každý ať žije doma. -

„Holandsko nezajde,“ pravil Vilém Oranžský, „bude-li se mu špatně dařit, sedne na loď a odpluje někam do Asie; zde ale strháme všechny hráze.“

To je řeč svobodného národa!

Stejně tak Angličané: Když je chtěl někdo potlačit, odjeli přes oceán a založili tam mladou a svobodou Anglii. A přece nelze říci o Angličanech, že nemilují svou vlast, nebo že jsou beznárodní. Tato Anglie, která se rozšiřuje ke všem světovým stranám, zalidnila půl světa, kdežto vyrušená Francie ztratila část svých kolonií a s druhou neví, co by si počala. Nemůže je potřebovat. Francie je spokojená sama se sebou a lne víc a více ke své skořápce, k svému středu, ale střed se stáčí a věsí na svého pána. Jaká nezávislost mže být v podobné zemi?

A z druhé strany, jak by bylo možné opustit Francii - la belle France? Což není dnes nejsvobodnější zemí světa, její řeč nejkrásnější, její literatura největší, nezní její verš plněji a zvučněji než řecký hexametr?

A k tomu ještě asimiluje její univerzální génius všechny myšlenky a výtvory všech časů a zemí. Což se nestali Shakespeare a Kant, Goethe a Hegel nejvlastnějším majetkem Francouzů?

A ještě víc: Proudhon zapomněl, že Francie je všechny zlepšila, korigovala a oděla krásnými šaty, jako naši statkáři okrašlují sedláky, když s nimi jdou ke dvoru. Proudhon ukončuje svoji knihu katolickou motlitbou, kterou přeložil do socialistického; potřeboval by jen převést pár církevních frází do světského, pokrýt místo kapuce frygickou čapkou a motlitba „byzantinského arcibiskupa“ by se výtečně hodila k arcibiskupovi socialismu.

Jaký chaos! Proudhon se chtěl osvobodit od všeho, mimo rozum, a zůstat nejen manželem po způsobu modrovouse, ale i francouzským národovcem s jeho literárním šovinismem a neomezenou otcovskou mocí a tak se stalo, že po mocných, síly plných myšlenkách volného člověka pocítíme náhle hlas hněvivého starce, který diktuje svůj testament a chce zachovat svým dětem starý, zpuchřelý chrám, který se po celý svůj život snažil zahrabat.

Románský svět nemiluje svobodu, miluje jen boj za ni; libuje si v něm a nalézá v něm sílu k osvobození, ale nikdy sílu k svobodě.

Není smutné vidět lidi jako A. Comte a Proudhon, jejichž poslední slovo je buď mandarínská hierarchie nebo rodina z káznice a apotheosa nelidského pereat mundus, fiat justitia (třebas svět zahynul, jen když zvítězila spravedlnost)?

Myšlenky

K čemu vlastně konat něco pro svoji nesmrtelnost? Je-li nějaká věc, nějaká úloha, která se musí stát, musí přirozeně být vykonána, ale k čemu jednat jen abychom jednali nebo aby člověk zanechal vzpomínku. To vše je velmi temné. A co je vlastně jednání? Kupec zná jen obchodní jednání, příslušník armády myslí, že koná něco, vykračuje-li čapím krokem, ozbrojen až po uši. Dle mého názoru je skutečným jednáním, opravdovým činem, jsme-li středem kruhu lidí, zvlášť ve společnosti bezmocné, na rukou i nohou spoutané, v níž každý je osamocen.

*

Mnohem snáze lze získat vliv na sympaticky naladěný kroužek lidí, než na nějakou ženu. Mnohem snáze lze kázat z kazatelny, nadchnout lidi z tribuny nebo poučit z katedry než vychovat jediné dítě.

V posluchárně, v kostele, v klubu převládají stejné snahy a zájmy, v jejichž jménu se tam lidé sešli, třeba jen pokračovat ve směru jejich vývoje.

Svazek se ženou je čistě osobní záležitost, založená na jistých čistě fyziologických, nevysvětlitelných a vášnivých silách příbuznosti. Teprve když přijdeme k sobě blíž a jen tehdy se spolu seznámíme.

U lidí, jejichž život je ještě neporušen, nepodroben jediné myšlence, lze lehce zřídit rovnováhu, srovnat se na jedno niveau - u nich je vše náhoda, on povolí z polovice, z polovice ona; a nepovolí-li žádný, není to také žádné velké neštěstí.

Naproti tomu člověk sloužící jediné ideji objeví s úžasem, že tato idea je cizí bytosti, která je mu tak blízká. Snaží se spěšně, aby probudil ženu, obyčejně ji jen uleká a zmate. Prosta tradic, od kterých se ani ještě neosvobodila a přecházejíc přes prohlubeň, která u ní ještě není vyplněna, věří ve své obrození velkomyslně, pyšně a bez míry, neguje vše staré a přijímá bez volby vše nové. V hlavě a srdci vládne zmatek, uzda je povolena, egoismus má volné pole. My však věříme, že jsme něco vykonali, přednášíme ji jako v posluchárně.

*

Receptivní charakter, ženská podstata, nedostatek samočinnosti a velká tvárnost a přejímací schopnost tvoří ze Slovanů lid, odkázaný na jiné národy více než kterýkoli jiný.

Nestačí sám sobě. Kdyby Slované byli odkázáni na sebe, uspali by se svým zpěvem, dle výrazu byzantského kronikáře.

Byli-li ale probuzeni od jiných národů a povzbuzeni, docházeli až k posledním důsledkům.

Není národa, který by si hlouběji a úplněji přisvojil myšlenku jiného národa, a při tom sám sobě zůstal věrný. Tvrdošíjné nedorozumění, vládnoucí dnes mezi germánskými a románskými národy - stejně jako před sto lety - nemůže nikdy být mezi Slovany a druhými národnostmi.

V slovanské sympatické, receptivní, vnímavé přirozenosti je i nutnost oddání se a proto lze tak lehce Slovany strhnout s sebou.

Neprokázali dosud ale Slované při veškeré vnímavosti vždy úplnou neschopnost k evropskému státnímu zřízení?

Tato neschopnost a nedostatek jsou v mých očích velkou předností. Celá Evropa se dnes nutně chopila despotismu, aby ochránila státní pořádek proti nárazu sociálních idejí, na nichž se má založit nový řád, ke kterému přese vše živelnou silou spěje západ.

Chybou slavjanofilů bylo, že věřili, že Rusko prodělalo kdysi vlastní, lidovému duchu odpovídající vývoj, který byl zatemněn pouze různými událostmi a naposled petrohradskou periodou (vládou Petra Velikého). Rusko nikdy podobný vývoj neprodělalo, a také nemohlo. Co si dnes uvědomujeme, co svítá v našem duchu, co temně pociťujeme, to teprve nyní začíná vycházet na úhoru skropeném krví, potem a slzami dvaceti generací našich dějin. Toť základy našeho života, nejen upomínky, toť živé přírodní síly našeho lidu existující v přítomné skutečnosti, a ne snad jen v kronikách dějepisců. Tyto síly se udržovaly jen, když se během ději vypracovávala státní jednota, konzervovaly se jen pod tlakem, ale nerozvíjeli se.

Pochybuji, zda-li by se našly síly pro další vývoj, kdyby byla nepředcházela perioda Petra I., perioda evropského vzdělání.

Nejhlubší kořeny života nejsou ještě vším.

V Indii existuje od nejstarších dob, až dodnes venkovská rolnická obec, velice podobná naší, a založená na rozdělení země a přece Indové s ní mnoho nepořídili. Símě dřímající v patriarchální životní formě Slovanů může oplodnit jen mocným myšlenkovým vývojem západních zemí.

Společenství a rolnická obec, rozdělení tisku a polí měr a svátek vsí v obce se samosprávou, to jsou úhelné kameny, na nichž spočívá svatyně volného společenství budoucnosti. Ale tyto úhelné kameny jsou právě jen kameny, bez evropské myšlenky by musel náš chrám budoucnosti zůstat pouhými základy bez zdí a střechy. Byl čas, kdy napolo svobodný Západ pyšně shlížel na ubohé, pod tlakem carství se hroutící Rusko a kdy vzdělané Rusko myslelo s povzdechy na štěstí starších bratrů. Ten čas přešel. Společné otroctví přivodilo rovnost.

Máme dnes řídkou podívanou. I země, v nichž se ještě několik volných institucí udrželo, spějí do náruče despotismu. Lidstvo nezažilo nic podobného od Konstantinových časů, od dob, kdy se svobodní Římané prodávali do otroctví, jen aby ušli bernímu šroubu státu.

Despotismus nebo socialismus - třetího není. Zatím Evropa ukázala úplnou neschopnost k sociálnímu převratu.

Věřím, že Rusko je schopné podobného činu a to je bod, v němž souhlasím se slavjanofily. Na tom spočívá naše víra v budoucnost Ruska. Víra, kterou hlásám od roku 1848.

*

Zkoumáme-li hlouběji život, vidíme bezesporu, že nejvyšším dobrem je život sám o sobě, nechť jsou vnější okolnosti jakékoli.

Až budou všichni touto pravdou proniknuti, pochopí, že nic není hloupější, než když se zanedbává přítomnost ve prospěch budoucnosti Přítomnost je skutečným prostředím existence. Duše musí být stále otevřená, aby vdechovala vůni všeho, co ji obklopuje, a musí se za to odměňovat.

Jaký je cíl života? Život! Cíl člověka? Žít lidsky. Starověk se dovedl lépe než my přimknout Vesmíru, Přírodě, Celku!

*

Jen v manželství je třeba připustit rozvod? Proč ne také i v jiných pokrevních svazcích, nevyjímaje ani matku ani otce?

Zrození vytváří fyzický svazek, který nespojuje nerozlučitelně, a není-li příbuznost v duchu, není vůbec, je jen řetězem, nuceným poutem.

Bude rodina stále ničit individualitu, nebo se změní?

Za dnešních poměrů není možný ani pokrok ani budoucnost. Polovina energie se vyplýtvá v neplodném boji, v klínu rodiny a tolik výjimečných a vznešených bytostí podléhá jako oběti hloupých předsudků...

*

Manželství není přirozeným výsledkem lásky, jen jejím křesťanským důsledkem... má velkou zodpovědnost v otázce výchovy dětí a existence rodiny atd.

Z toho hlediska mi není rodinný život lehký - ale to je jen výsledek náhody... proti chci dodat několik slov.

Svazky a překážky vytvořené starým náboženským názorem na manželství se stále kladou do cesty uskutečnění volného štěstí. V budoucnu nebude manželství, žena se osvobodí z otroctví. Jaké je to slovo - manželka? Není-liž žena v manželství pokořena tím, že nese jméno svého pána?

Svoboda ve vztazích pohlaví - společná výchova - organizace vlastnictví... Morálka, svědomitost a nikoli policie, budou řídit detaily existence.

Křesťanská společnost, jako každá sjednocující instituce má i rub medaile: na jedné straně nerozlučitelné manželství, na druhé vykřičené domy, kde je žena vydána nejhorší prostopášnosti a klesá pod zvíře. Ale jak srovnat tyto rozpory, jak je organizovat? St.-Simonisté nám dali velký příklad prostoty: očekávají, že žena sama rozluští otázku...?

*

Memento mori! Různá mementa navždy utkvívají v paměti jako náhrobky! Často mě při procházce napadá, abych zašel na hřbitov a jsem zdrcen. Je pravda, že náš duch jako moře podrží to, co přijal a při nejbližší bouři vyplaví na povrch? Či snad podržuje duch jen to, co je plné zloby nebo krutosti, kdežto to, co je krásné se vypaří jako ether, zanechávajíc jemnou vůni?

*

Mít odvahu, být logický je největší věcí na světě.

*

Nejlepším zkušebním kamenem člověka jsou peníze, štěstí.

S vlastenectvím, hrdostí, svobodou slova, válečnou odvahou, se lehce setkáme, ale je velmi těžké najít člověka, který by dovedl pevně sloučit svoji čest s životní praxí, který by se nepřiklonil ke straně, kde se váží tisíc nebo půl milionu „duší“. Vlastnictví je ošklivá věc, nejen že je nespravedlivé, ale mimo to i nemravné, je těžkým závažím, které tlačí člověka k zemi a z toho důvodu je nic tak nezpotvořuje, jako lakomství, přes to, co v jeho prospěch může říci Byron...

Marnotratnost a rozhazování nejsou rozumné, ale také ne sprosté, ani ohyzdné... Rozhazování je třeba kárat jen proto, že člověk považuje marnotratnost samu o sobě a rozkoš z luxusu za největší potěšení...

Pojem nehybného vlastnictví je sítí, věznicí pohyblivého ducha. Sama zvířata se osvobodila od nepohyblivosti a člověk se do ní vrátil s občanským řádem.

Nepohyblivý majetek na zemi a odměna tam nahoře! Těmito dvěma řetězy vedou dnes lidi. Ale dělníci již začínají třást jedním z těch pout, druhý již dávno zrezavěl pokryteckými slzami, které ronili pastýři nad ztracenými ovečkami. Přijdou naši vnuci.